1- To je zlej sen / model only as/

29. května 2011 v 15:52 | kajulga |  model only as
Prolog
Sedím na gauči, ségra pobíhá po bytě a nadává na Erica. Už tu měl být... Sonutila mě Ericovi zavolat, ovšem, ten telefon nezvedá. Rozhodly jsme se jít bez něho i když mě to moc nevyhovovalo. Slíbil to! Teď tam budu tvrdnout mezi hejnem uječených holek. Dneska není moc slunečné počasí, takže cesta na autobusovou zastávku se zdá nekonečná, ale přec, dorazily jsme.

A hádejte, kdo dobíhá autobus. Eric. V hloubi duše jsem věděla, že mě nezklame. I k jeho oblečení má Emily spousty výhrad. Do obchoďáku je cca 20 minut autobusem, takže poslouchat sestru, jak básní celou cestu o tom, jak zkusí upozornit Miinu agentku, aby si jí všimla a stala se téže modelkou, není nic moc. Možná by na to měla, ale řikat jí to nebudu.

S Emily jsme úplně rozdílné: Já, po tátovi, s vlasy po ramena, černovlasá, kudrnatá holka. Mám zelené oči, jsem celkem štíhlá, ale postavu do plavek nemám. Ve škole to jde se mnou z kopce. Jsem docela chytrá, ale na učení peču. Jediná školní aktivita je počítačový kroužek. Nic víc. Emily je po mámě. Dlouhý blond vlasy, neuvěřitelně rovný. Má šedozelené oči. Je směsice táty i mámy. Díky roztleskávání má dokonalou postavu. Ve škole se mimo jiného, zmíněného roztleskávání věnuje hře na piano, nosí samé jedničky, učí se i když nemusí. Ještě jeden rozdíl tu je, kdyby se nějakej kluk měl vybryt mezi Emily a mnou, vyhrála by asi Emily.

Konečně jsme tu. Ten obchoďak je opravdu obrovskej!! Celej prosklenej, až na kovový konstrukce- ale co to melu, to nikoho nezajímá. Možná Erica. Emily nás chytí za ruku a vláčí nás do budovy, do které vede celkem slušně dlouhá fronta, ale to je jí jedno. Díky ní jsme se dostaly až dopředu. V té velké vstupní hale je hrozně moc plazmových televizí. Je to tu obrovský. Navíc, díky bílé barvě mi to příde ještě větší. Uprostřed je pódium, nad ním, ještě větší plazmová televize a v ní se promítají fotografie Mii G. Nesnáším modelky!!!

Asi po pěti minutách se spustí ohlušující jekot všech holek kolem. Nechybí ani má sestra i když nic nemůže vidět. Ale já už jo: Po jezdících schodech dloů přijíždí Mia. Má světlě hnědé, vlnité vlasy asi tak pod ramena. Obličej má bez jediného uhru! Má červený minišaty, a černý boty na podpatku. Z šatů jí div nekouká zadek, chce se mi zvracet. Jak se na ní může někdo dívat. Otočím se na Erica, doufajíc, že bude stejně znechucen jako já. Ale bohužel on taky zírá. Potom něco mele ředitel obchodního domu, všem děkuje atd...

Když dochází na autogramiádu, sestra si potřebuje odskočit. Prý to drží až z domova, ale nemohla si dojít dřív, protože by sme přijeli už úplně pozdě. Takže jí nabídnu, že s Ericem tu frontu vystojíme a ona si může dojít. Trvá nekonečně dlouho, Emily to bude trvat než převědčí ochranku, že za mnou musí dopředu. Už jsme konečně na řadě... Když jí podávám sestřin notýsek, ptá se mě na jméno. Chci ho říct, ale v tom si všimnu, jak se ten jeden kus kovové konstrukce začne hýbat a padá. Hrůzou se nemůžu pohnout a Mia taky ne. Padá na nás, přímo na nás. Ochranka, Eric, ty uječený holky a Miina asistentka stihnou uskočit... My ale ne.

Pak už je tma a hrozná bolest... Nevím, jsestli sem umřela, ani co se vlastně stalo. Vím jen, že mě strašlivě bolí hlava...
--- pokračování příště---
 

2 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Očkofil* Očkofil* | Web | 30. května 2011 v 19:41 | Reagovat

Krásne píšeš! Určite si rada prečítam pokračovanie, ten koniec bol zaujímavý :D :)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama